Můj příběh

Jako malá jsem byla spíše umělecky založená, malovala jsem, zpívala, hrála na violoncello a vůbec jsem si svůj život představovala jako slavná malířka nebo zpěvačka. Moji rodiče hrají v divadle a v podstatě celá rodina je umělecky založená, takže to vyplynulo tak nějak automaticky. Pak přišla puberta, věci se začaly měnit. Tancovala jsem nejdříve společenské, pak moderní tance, a velmi mě to bavilo a naplňovalo. Myslela jsem si, že se bude můj život ubírat tímto směrem. Ovšem, jak se říká, člověk míní, život mění, a v té době jsem se rozhodovala, na kterou střední školu půjdu.

Byla jsem hodně ovlivnitelná a velmi rychle jsem se dokázala pro cokoli nadchnout. Ve výběru byla umělecká škola fotografická nebo oděvní. V té době k nám chodívala mámina kamarádka, která si na sebe šila. Vždy přišla v nějakých nově ušitých šatech, kalhotách nebo kabátu a mně se hrozně líbila ta originalita, to, že si může ušít něco, co nikdo jiný nemá. Rozhodla jsem se tedy pro oděvní školu.

Moje představa o výuce a o věcech, které se ve škole dozvím, se velice různila s realitou. Představovala jsem si, že budu něco jako umělkyně, že budu tvořit návrhy šatů a pořádat přehlídky. Bohužel zaměření bylo spíše na technickou a ruční práci, rýsování a šití, což pro mě byla, hlavně v pokročilejších ročnících, muka.

Po maturitě jsem se v podstatě hledala. Prošla jsem mnoho různých zaměstnání a pracovních pozic, ovšem nikde jsem nevydržela moc dlouho. Pracovala jsem i v zahraničí, tam jsem si přičichla k manuální činnosti v továrně, což byla pro mě taky nezanedbatelná zkušenost. Když se podívám zpět, vše, co jsem prožila, mi dalo spoustu životních lekcí a nabrala jsem hromadu zkušeností.

Až jednoho dubnového dne v roce 2010 přišla zajímavá příležitost.

V té době jsem ji samozřejmě jako příležitost nevnímala. Spíše jsem byla hodně na vážkách, zda se, se svým zaměřením (daným v dětství), na něco takového hodím. Nicméně, zkusila jsem to. A je to už více než sedm let, kdy nabírám znalosti a zkušenosti v oblasti, o které jsem dříve nic nevěděla, v oblasti peněz a nemovitostí.

 

Můj vztah k penězům

Jak už jsem zmínila, celá moje rodina nebyla nikdy moc ekonomicky založená. Jistě, základní finanční situace rodinného rozpočtu se zvládaly, dokonce rodiče vždy spořili. Ovšem pokud se týká investování, vlastnictví nemovitostí, podílů nějakých podniků nebo obchodování s akciemi, o ničem takovém jsem jako malá, ale ani jako teenager, nikdy neslyšela. Tudíž mě samozřejmě ani nenapadlo, že je něco takového možné. Ne nadarmo se říká, v jakých podmínkách člověk vyrůstá, takový je.

Na tomto místě musím poznamenat, že jsem velmi šťastná a vděčná za svou rodinu, a za to, co mě všechno naučili, že mi dali do života vše, co považovali za potřebné a důležité, že mi dali do vínku životní hodnoty a s láskou mě vychovávali. Speciální poděkování si zaslouží moje maminka, takže: DÍKY, MAMI!

Každopádně můj vztah k penězům nikdy nebyl ani kladný, ani záporný, prostě tak nějak kolem mě poletovaly, někdy jsem je měla, někdy ne, prostě jsem k nim měla takový LHOSTEJNÝ vztah. Rozumějte, ne, že bych je mít nechtěla.  Jen jsem nevěděla, jak na to, a když už jsem pár peněz vydělala, nevěděla jsem, jak si je udržet nebo je, ještě lépe, ROZMNOŽIT.

Chvílemi jsem poměrně dost bojovala s penězi, například v případech, kdy mi nezbylo na zaplacení nájmu nebo na nějaké důležité platby. Vůbec měsíční platby, které byly nějakým způsobem pravidelné, jaksi nezapadaly do mého smýšlení o penězích.

Žila jsem si v takové „bublině“ a dělala, že se mě vlastně peníze vůbec netýkají. V té době jsem si dokonce přála, aby žádné peníze neexistovaly, protože mi přinášely pouze stres a špatnou náladu.

A zase když bylo období, kdy jsem peníze měla, tedy v rámci nějakého mého chápání, dokázala jsem je velmi rychle utratit a nestihla si ani nic odložit bokem.

V době, kdy jsem žila se svým prvním přítelem, jsem si vytvořila „obálkovou metodu“. Možná ji některé z vás znáte.

Vyčlenila jsem si několik čistých podlouhlých obálek a každou z nich nadepsala určitou oblastí, za kterou jsem utrácela peníze. Napříkad: bydlení, jídlo, oblečení, zábava, domácnost, kosmetika a podobně. V té době jsem neměla auto ani žádné závazky, a přesto jsem stěží vycházela.

Každopádně, i když jsem pořádně nevěděla jak, chtěla jsem vědomě něco změnit, chtěla jsem s penězi vycházet a něco si i naspořit bokem.

Pak přišla příležitost v podobě podnikání v oblasti financí. Sama sebe jsem se ptala. „Já, která neumí zacházet s penězi ani sama u sebe, mám ještě radit někomu jinému?“

Světe div se, učila jsem se velmi rychle. Doslova jsem „hltala“ každou poradu, všechny nové informace (a pro mě bylo nové úplně všechno, včetně základů) jsem si pečlivě zapisovala a začala jsem studovat i doma po práci. Najednou jsem věděla, kde hledat informace, co je pro mě důležité a co se mám naučit.

Za poměrně krátkou dobu jsem se hodně naučila a začala své poznatky předávat dál – klientům, ale i mým spolupracovníkům. A hlavně jsem své znalosti hned aplikovala do praxe, takže jsem brzy začala mít výsledky.

Začala jsem vydělávat nejvyšší částky ve svém dosavadním životě. V mých 29 letech to byly částky kolem čtyřiceti, padesáti tisíc, a já byla šťastná, co jsem dokázala. Byla jsem schopna jednorázově vydělat i přes sto tisíc.

Jenže za dobu, kdy jsem nedokázala s penězi „spolupracovat“, jsem získala pár dluhů, které jsem potřebovala splatit. Tudíž z nádherně vypadající faktury toho moc nezbylo. Ale – učinila jsem důležitý krok. Začala jsem si opravdu pravidelně a cíleně odkládat bokem. Zjistila jsem, že důležité je ZAČÍT, i kdyby to měly být nízké částky. VŽDY MÁ SMYSL SI ODKLÁDAT, I KDYŽ MÁLO, VŽDY JE TO LEPŠÍ, NEŽ SI NEODKLÁDAT NIC.

Ano, a můj vztah k penězům se změnil. Z holky, která vždy „rozfrcala“ vše, co měla, se stala žena, která si je vědoma hodnoty peněz a hlavně SVOJÍ HODNOTY.

Svobodná žena

Napsat komentář

Vaše finanční nezávislost